Jistota. To je to, co každej chce.
Jistota znamená, že tvůj život bude v pohodě. Bez starostí (téměř).
Prostě propluješ. Mezi vším a všude. Bez povšimnutí. Jako se má. Jak je normální.
Začne to na střední škole. Vybereš si tu, co tě bude bavit. Matura na konci? Jo, v klidu.
Jít na vejšku? Asi jo. Bez ní to přece nejde. Inzeráty nutně vyžadují VŠ nebo praxi!
Nudné dlouhé studium může začít.
Ze začátku nadšení, pak hnus. Velkej hnus.
Dodělat vejšku je prostě pro někoho „morální povinnost”.
Tlak a touha rodičů = YES. Náš synáček je Ing. Dveře do skvělých pozic jsou otevřené.
Státnice. Kalba. Euforie.
První pohovor. Milion uchazečů. Mám vejšku, výhoda, ne? Tak dobře, zas tak mi to nepomohlo. Chtějí praxi stejně. Parchanti.
Ok, druhá vyšla. Sice není nejlepší, ale ujde. Velká firma. Od 9 do 5, pondělí až pátek. Mám dost času, začnu chodit cvičit.
Tak neee. Moje parta to nedělá. Peníze prolejem v pátek a v sobo v baru.
Roky běží…
Ve 30ti zjištění, že důchod asi nebude. (Určitě). Šetřit prachy.
Musím si přece pak v důchodu užívat! To počká…
Práce mě trochu začíná srát. Ale plánujeme dítě, takže tam zůstanu.
Dítě je tady, byt je ňákej malej. Jdem do hypotéky.
Jak vyjdem, když mám 20 čistýho? Musíme!
Dům.
Práce pořád na hovno. Šéf po mě šlape. Bere mi prémie.
Mí kámoši ale taky nadávaj na práci, takže to je ok. Prostě to tak je.
Zkusím to změnit. Musím si najít novou práci. Hledám. Nic není.
Dobrý, to vydržím. Mám hypotéku. Musím.
Sousedi vedle jsou skvělí. Každej pátek posedíme. Děti si hrajou a my grilujem a pijem.
Nadáváme na práci. Na politiku. Na úspěšný lidi, který měli strašnou kliku nebo to někde nakradli.
Plánujeme společnou dovču v Chorvatsku.
35 let. Povýšení! HEEJ! O 3ku navíc! Jsem v nebi. Po 10-ti letech konečně něco!
Už nehledám novou práci. Stejně žádná není.
Chci začít cvičit, dělá se mi pupek.
Ale jsem v práci o něco dýl. To kvůli tomu povýšení. Tak cvičení nebude.
Stejně ty prachy využijem na spoření na důchod.
40 let. Začínaj mě dost bolet záda. A klouby. A hlava. Z tý debilní práce.
Fakt jako. Žiju pátkem a sobotou!
Děti už jsou větší, ale musíme dost šetřit, abysme jim koupili všechno do školy.
Chorvatsko nebylo už 3 roky. To neva. Už tam stejně nebylo nic novýho.
U nás doma na zahradě je to v létě lepší. Pivo. Klobása. Pohoda.
50 let. Děti jdou z baráku. Konečně! Začneme si užívat!
Kluk chce jít na vejšku. Drahou.
Máme přece prachy, co šetříme na důchod. Něco z toho vyberem. To mu prostě zaplatíme. Je to dost důležitý pro život!
Potřebuju fakt nějaký odreagování přes víkend.
Starý auto ještě trochu jezdí. Tak začneme jezdit občas na výlety aspoň po ČR. Na hrady a tak.
Ale ten benzin je dost drahej! Jedem stejně.
Vydrží to měsíc.
Doma je to lepší.
Důchod. Překvapivě od státu nic.
Ha! Máme prachy!
Ha…vlastně ne. Dali jsme půlku mladýmu na školu. Ale to bylo důležitý!
Dobrý, tak za zbytek budem nějakou dobu žít.
Začnu dělat na netu to rozesílání mailů. Dá se na tom vydělat až 3 kila denně!
Vopruz. Ale není co jinýho na práci. A prachy potřebujem.
Děti se nám smějou, že nic neděláme, a že doma shnijem. Prej sme starý bačkory.Hadi! Kdyby věděli co jsme pro ně udělali!
“To pochopíš, až budeš starej”…povídám jim.
“Až budu v důchodu, budem si užívat!”… jejich odpověď.
Hm, sakra. Nemyslel jsem si to taky?
V pátek ale furt grilujem se sousedama. Nadáváme na politiky, bejvalou práci a úspěšný lidi.
Který měli strašnou kliku nebo to někde ukradli.
Bolej mě záda jak svině, ale stejně už budu jenom doma. Je to tady beztak nejlepší.Většina okolí to tak má stejně. Je to v pohodě.
Jsme „normální”.
…
…
…
Je tohle tvůj vysněnej život? Jestli jo, tak pokračuj dál jako všichni ostatní.
Propluj bez povšimnutí. Jak se má. Jak je přece “normální”.
