Vytvoř si svoje vlastní pravidla

STORY TIME


Byl jednou jeden malej kluk, kterej rád chodil do malýho obchůdku na konci ulice. Obchůdek měl nad dveřma zvonek na provázku, co vždycky zazvonil, když přišel kdokoliv dovnitř.

O letních prázdninách trávil tenhle kluk spousty hodin sezením v tomhle obchodě a dělal společnost staršímu pánovi, který obchod vlastnil.

Pán byl jeden z těch nejhodnějších a nejlaskavějších bytostí na světě. Na každého, kdo přišel nakoupit, se usmál a dal se hned do řeči.

V očích malýho kluku to byl ten nejštastnější člověk na světě, protože si mohl vzít kdykoliv sladkou dobrotu a nemusel za ní platit. Ten obchod byla totiž cukrárna.

Malej kluk samozřejmě za dobroty platit musel. Pokaždé, když měl chuť, počkal, až jeho táta přijde z práce, poprosil ho o drobné z kapes a utíkal do obchodu.

Vletěl dovnitř, zvoneček zazvonil a starej pán se na něj jako vždy usmál za pokladnou. Pak prohlížel regály a pořádně zvažoval, co si ten den vybere za sladkou odměnu.

Pokaždé, když oznámil pánovi na co má chuť, vysypal obsah své kapsy na pult a čekal, jestli má dost. Nikdy to nevěděl, protože neuměl počítat víc jak do deseti. Starej pán se vždycky opřel o pult a nahlas přepočítával všechny mince. Kluk jenom s napětím čekal, až na něho s úsměvem kývne, což byl signál, že mu peníze na dobrůtku stačí.

Pak si pán schoval peníze do pokladny a podal přes pult klukovi jeho vysněnou dobrotu. Ten ji hned otevřel a pustil se do ní. Ale místo toho, aby utíkal ven, si vždycky sednul v obchodě a užíval si mňamku přímo tam. Při tom sledova, jak starej pán doplňuje regály zbožím, s úsměvem obsluhuje ostatní zákazníky a poslouchá nejnovější informace a historky z okolí. Tohle místo bylo jeho útočiště, kde se malej kluk cejtil dobře, jako doma.

Vytvoř si svoje vlastní pravidla

Jednoho dne si malej kluk myslel, že má opět dost peněz, že přijde do obchodu, předá starým pánovi peníze, on je svým klasickým rituálem přepočítá a pak mu s úsměvem po chvilce kývnutím oznámí, že je to v pořádku.

Ale ten den se stalo něco jiného. Při počítání mincí bylo v obličeji starýho pána vidět pohled, kterej malej kluk ještě neviděl. Po spočítání starej pán lehce zatřásl hlavou a kluk si myslel, že asi nebude mít dost peněz!

„Máme tu problém, chybí nám 1 koruna,“ řekl pán klidným hlasem. Když jsi malý dítě, jedna koruna může znamenat obrovskej rozdíl. Nicméně pán neřekl máš, ale máme, což znělo jako když mají ten problém spolu.

„Mám nápad,“ prohlásil pán. Vzal jednu z korun, kterou malej kluk přinesl, vytáhl ze zásuvky hadřík a začal jí leštit.

„Vím, jak se teď cítíš. Je to hrozný, když něco chceš hrozně moc a chybí ti k tomu jen tak málo. Já mám moc rád svojí práci a povídání si s lidma tady. A hrozně se mi líbí, že vždycky přijdeš a trávíš tu se mnou čas.“Po pár okamžicích se koruna v pánových prstech leskla tak krásně, jako by byla úplně nová a právěvyražená v mincovně.

„Věděl si, že vyleštěný koruny mají u mě v obchodě cenu dvou?,“ zeptal se kluka starej pán.

Kluk se najednou rozzářil: „Vážně?“„Jasně! Zářivý koruny jsou jako za dvě!“A ten malej kluk mu věřil. Ne proto, že byl malej kluk a on dospělej. Věřil mu, proto, že věděl, jakej je prodavač člověk.


Protože slova, jež slyšíme od hodných lidí, které máme rádi a respektujeme je, vydrží v paměti hodnědlouho a mají neuvěřitelnou sílu

Všichni víme, že ve skutečnym světě nemají naleštěný mince dvojnásobnou hodnotu. Pořád si nechávají tu samou hodnotu.

Starej pán z příběhu nechtěl kluka úmyslně napálit, že jedna koruna má hodnotu dvou. Chtěl mu jen ukázat, že podle něho platí naleštěná mince za dvě. Možná, že to v ostatních obchodech takhle platit nebude, ale u něho to tak je. Bylo to speciální pravidlo jen pro toho malýho kluka.

Pokud chceme získat víc, musíme dát víc.

Z příběhu je jasně vidět, že máme v sobě mnohem větší sílu, než si kdokoliv z nás může myslet.

Máme sílu na to, vytvoři si vlastní pravidla a ohnout ty, která jsou kolem nás. K tomu abychom žili život, jakej chceme.

Nakonec jsme všichni jako ten pán z obchodu a jenom my máme tu moc rozhodnout, kdo co dostane a jakou mají věci hodnotu.

A důležitá věc je ta, že všichni (včetně tebe) mají mnohem větší hodnotu, než si lidé myslí. I kdyžto znamená trošku změnit pravidla matiky.